Hradec Králové - Zlatá města - to nejlepší z českých měst

Promluvy JUDr. Miloslava France

Promluva o sv.Václavu v kostele v Úlibicích dne 28.září 2014 Bratři a sestry , přátelé, co pro nás znamená postava sv.Václava, světce, patrona a dědice české země ? Pro některé naše občany je to případně den volna, pokud tento svátek vyjde na všední den, mnozí z nás si z povinné četby od Aloise Jiráska Staré pověsti české vzpomenou na Blanické rytíře pod vedením svatého Václava, který s tímto vojskem zachrání naši zemi až bude nejhůře a pak budou padat hlavy našich nepřátel. Někteří vědí, že místem tradičního uctívání sv.Václava je Stará Boleslav, místo jeho mučednické smrti, kam každoročně směřuje Národní svatováclavská pouť, které se účastní nejvyšší duchovní a státní představitelé naší země. Jako žák devítiletky a později student jsem při pobytech u svých příbuzných v Čelákovicích vždy zajížděl autobusem do nedalekého Brandýsa nad Labem, odkud jsem šel procházkou přes most do Staré Boleslavi, do románské baziliky sv.Václava, kde je u původního kostelíka sv.Kosmy a Damiána, pojatého do této baziliky, mučedniště t.j. místo smrti tohoto světce, kde na pískovcovém sousoší se sv.Václav drží kruhu kostelních dveří ( v kostele bylo za středověku právo azylu) a vrah Hněvsa do něj vráží kopí. Rád při této příležitosti vzpomínám tehdejšího duchovního správce této baziliky, kanovníka Jana Lebedu, pozdějšího generálního vikáře a pomocného biskupa Pražského, který nám návštěvníkům kostela s úctou ukazoval posvátné relikvie a to drátěnou košili ( tzv.krzno) sv.Václava a rukavici biskupa sv.Vojtěcha. Připomeňme si přátelé životní osudy a mezníky našeho nejvýznamějšího národního světce. Narodil se okolo roku 907 až 908 podle tradice na Stochově u Libušína. Jeho otec byl kníže Vratislav, syn prvního českého doloženého knížete Bořivoje a jeho manželky sv.Ludmily. Matkou byla Drahomíra z rodu Stodoranů, která sice byla navenek křesťanka, ale divoký duch jejího národa se odrážel v její povaze. Z manželství Drahomíry a Vratislava se narodilo sedm dětí a to tři chlapci – nejstarší sv.Václav, pak Boleslav a nejmladší Spytihněv, který zemřel v útlém věku, a dále čtyři dcery, z nichž je jménem doložená Přibyslava a dále dle legend Střezislava, provdaná za knížete Slavníka na Libici, která byla matkou sv.Vojtěcha. Sv.Václav byl po narození pokřtěn slovanským knězem, nejspíše Pavlem, který žil na dvoře Václavovy babičky sv.Ludmily. Tento kněz Pavel učil později malého Václava slovanskému písmu a to na Tetíně, vdovském sídle sv.Ludmily, kde později byla tato světice z příkazu své snachy Drahomíry 16.září 921 najatými vrahy Tuňou a Gomoněm zavražděna uškrcením provazem či závojem. Budoucímu knížeti se dostalo hlubšího vzdělání na Budči při kostele sv.Petra, kde učitel této školy Uceno učil děti domácích velmožů latině. Otec Václavův kníže Vratislav nalezl smrt v mladém věku 33 let asi roku 920 až 921 na jedné z vojenských výprav proti Maďarům, kteří ohrožovali Velkomoravskou a Německou říši i České knížectví. Po smrti otce byl Václav ještě mlád, aby se ujal vlády, byl však přesto lidem uznám vévodou a posazen na vévodský otcův stolec. Vzhledem však k jeho chlapeckému věku svěřili velmoži nezkušeného vévodu s jeho bratrem Boleslavem na vychování babičce kněžně Ludmile. Vláda země pak do plnoletosti Václavovy ( pravděpodobně do 18 let) svěřena jeho matce, ovdovělé kněžně Drahomíře. Vláda Drahomíry byla poskvrněna zavražděním tchyně Ludmily, k čemuž byla dohnána klikou vladyků, kterým se protivil příliš křesťanský směr, ovlivňující knížete Václava, a tak nebylo nesnadné ze strany velmožů přesvědčit energickou a po moci prahnoucí Drahomíru, že Ludmila se chce sama zmocnit vlády. Mládí Václavovo bylo tedy pohnuté, vyrůstal uprostřed utrpení . Když se ujal vlády, byla země rozdvojena intrikami na sebe vzájemně nevražících stran. Německá říše se ohlásila r.922 vpádem bavorského vévody Arnulfa. Okolo roku 925 začal Václav sám vládnout, plný energie a silné vůle, kterou zdědil po matce. Jednou provždy se však rozešel se stranou, která byla u vlády za jeho matky a svoji matku Drahomíru, označenou za původkyni nepokojů zapudil do ústraní na Budeč. Později, když byl zjednán klid, ji povolal zpět na Pražský hrad. Na začátku vlády nechal přenést ostatky babičky sv.Ludmily z Tetína do Prahy, je pohřbena v bazilice sv.Jiří. Velmi důležité jsou zprávy životopisců, jak se Václav snažil o reformu soudnictví ve své zemi, zasahoval přímo do soudního jednání a snažil se co nejvíce omezit počet odsouzení k smrti. Skupoval na trhu otroky a dával je pokřtít. Na základě svolení řezenského biskupa dal postavit kostel sv.Víta v Praze a nechal stavět i další chrámy. Jeho činnost přispěla k reorganizaci země a ke zvýšení mravní a kulturní úrovně národa. Věnoval však i péči svému vojsku, neboť byl nucen hájit svého dědictví proti mocnému kmeni Zličanů. Bránil se také r.929 vpádu krále Německé říše Jindřicha I. Ptáčníka, který u zemské brány zneškodnil Václavovo vojsko a s vévodou bavorským Arnulfem stanul před Prahou. Václav viděl, že by byl boj marný, a tak po uvážení, aby zachránil zemi a sídelní město před zpustošením, podrobil se Jindřichovi a začal opět Německé říši odvádět poddanský poplatek ( tzv. tribus pacis, v té době běžný), který později činil 500 hřiven stříbra a 120 volů. Historikové v tom uznávají moudrost a prozíravost knížete Václava. Přesto však Václav nezískal přízeň všech svých poddaných. Jeho šíření křesťanství nebylo po chuti mnohým vladykům, jejichž obrácení z pohanství bylo spíše povrchní. Václav zakazoval i některé zvyky z pohanských dob. Jeho smírná politika vůči Německé říši se nezamlouvala bojovným pánům, z nichž mu mnozí vyčítali slabost a nedostatek odvahy. Nespokojenci našli spojence, ba vůdce, v osobě vlastního bratra Václavova, Boleslava. Boleslav byl drsné a nepoddajné povahy, prahnoucí po moci. Brzy odložil poslední obavy a rozhodl se zbavit bratra násilně, v čemž ho posiloval značný počet nespokojenců, též z pohanských kruhů. V Praze mohli těžko uskutečnit plán vraždy vzhledem k Václavovým přátelům a jemu oddaným vojákům. Proto byl sv.Václav vylákán do Staré Boleslavi do Boleslavova hradu na svátek posvěcení chrámu sv.Kosmy a Damiána a tam když ráno po večerní dlouhé oslavné hostině šel do kostela na bohoslužbu byl u úmyslně zamčených dveří chrámu zabit – proboden kopím a to roku 929. Boleslav pak nechal povraždit Václavovy věrné a spěchal se svými do Prahy, aby se zmocnil vlády. Tělo Václavovo bylo pochováno blízko kostela na Boleslavi. Tento maličký kostel sv.Kosmy a Damiána byl však brzy rozšířen, takže se hrob světce ocitl v kostele. Bratrovrah Boleslav ustoupil všeobecnému přání lidu a nechal světcovy ostatky 4.března 932 přenésti z Boleslavi do Prahy a uložit v chrámu sv.Víta. Od konce 10.století byl Václav v Čechách i v celé Svaté říši římské pokládán za světce V raném středověku bývalo považováno přenesení ostatků světce do chrámu za kanonizaci ze strany církve. Václavovo prohlášení za svatého se mohlo stát řezenským biskupem, k jehož diecézi Čechy patřily do roku 973, či prvním pražským biskupem Dětmarem nebo jeho nástupcem sv.Vojtěchem, za něhož byl jeho svátek definitivně stanoven. Ke cti svatého Václava byly stavěny kostely, nejstarší v Praze je románský kostel na Proseku ; na vikariátu a okresu Jičín máme kostely zasvěcené sv.Václavovi ve Veliši, Samšině a Kozojedech. Václav se stal příkladem českých panovníků a ochráncem českého vojska - o zázračné zásahu sv.Václava v bitvách se píší legendy, divotvorná moc se připisuje kopí sv.Václava . Na denárech je zobrazován jako rytíř s kopím,mečem a štítem, připraven bojovat za svůj národ. Zbožný král Karel IV.měl zvláštní úctu ke sv.Václavu. Jeho péčí byla vyzdobena kaple sv.Václava v katedrále sv.Víta, kterou začal stavět v novém gotickém slohu. Královská koruna, kterou dal zhotovit roku 1346 měla spočívat na lebce sv.Václava, a nazvána proto svatováclavskou. Tato koruna se stala symbolem české státní nezávislosti a státnosti. I jím založenou univerzitu postavil pod ochranu sv.Václava. na stále užívané univerzitní pečeti klečí Karel IV. před sv.Václavem. Na Karlštejně je kaple sv.Václava s krásnými freskami ze života světce. V kapli svatováclavské u sv.Víta v Praze je známá socha sv.Václava od Petra Parléře z r.1378. Velmi důležitý a zajímavý doklad svatováclavské úcty ve 13. a 14. století je píseň Svatý Václave, která má některé znaky společné s nejstarší českou písní Hospodine pomiluj ny, neboť i ona připomíná, že vznikla na základě řecké invokace ( t.j. prosby) Kyrie eleison ( Pane smiluj se). Svatý Václav se dostal do básní našich předních básníků např. Františka Halase ( Praze ), Jana Zahradníčka ( z roku 1944 báseň Svatý Václav) a snad nejkrásnější báseň z roku 1892 od Josefa Václava Sládka, později zhudebněná, kterou se se svatým Václavem rozloučíme: Svatý Václave, české kníže slyš, hlasy k Tobě pozvedáme v tu nadhvězdnou říš. Tisíc tomu let, cos byl kníže náš, Tobě byla řada věků jako noční stráž. Ale přes Tvou zem, za těch tisíc let, vln jak mořem převalilo všelikých se běd. Ale tys je znal, při svém lidu stál, tys té země nezapomněl, již jsi miloval. V tísni duše své, v číše hořkostech, jméno Tvé za útočiště, měla na svých rtech. V skvoucím brnění, , slávou zářící, v čele vojsk jels na svém koni, s černou orlicí. Svatý Václave, volá tě Tvůj lid, vrať své zemi požehnání, vrať své zemi klid !!! Promluva o soše sv. Jana Nepomuckého v Úlibicích a o osobnosti sv. Jana Nepomuckého po bohoslužbě v kostele v Úlibicích 30.8.2014 Bratři a sestry , přátelé, scházíme se, abychom si připoměli historii sochy sv. Jana Nepomuckého pod tímto kopcem v Úlibicích u vody a zároveň i osobnost a život tohoto světce, který je patronem České země a též ochráncem naší královéhradecké diecéze. Je též patronem zpovědníků, vorařů a mlynářů. Proto se jeho sochy vesměs umisťovaly na mosty, u potoků a mlýnů, zkrátka u vody, kde našel svou mučednickou smrt. Atributy, nebo-li znaky, s kterými se náš světec máje ( byl prohlášen za svatého roku 1729 a svátek má 16.května, počínaje rokem 1771), zobrazuje, jsou: kanovnické roucho, biret t.j.kněžská pokrývka hlavy, pět hvězd kolem hlavy, připomínajících pět ran ukřižovaného Krista na kříži a též pět písmen z latiny TACUI t.j. česky mlčel jsem ( výkladem to znamená, že neprozradil zpovědní tajemství), kříž v pravici (všechny tyto znaky má socha tohoto světce u nás v Úlibicích), a dále někde i palma a prst na ústech jako symbol mlčenlivosti a zpovědního tajemství. Připomínám, že je též patronem cti a dobrého jména. V našem Jičínském okrese a vikariátě kromě četných soch ( jejich soupis je v brožuře Svatý Jan Nepomucký na Jičínsku, autorka Eva Petříková, vydalo Muzeum v Jičíně roku 2006) se nacházejí kaple zasvěcené tomuto světci a to v Bukvici na návsi, v Dětenicích a v Miletínských Lázních, v lesní krajině, kam Karel Jaromír Erben umístil děj své básně z Kytice „ Záhořovo lože „. Barokní pískovcová socha sv.Jana Nepomuckého v Úlibicích byla postavena někdy v 18.století, tom století, kdy byl světec svatořečen ( svatořečení roku 1729). Nápis na podstavci sochy byl již několikrát přepisován, a proto tam uvedený chronogram, sestavený z velkých písmen, nezaručuje správný rok postavení. Zdá se, že socha byla postavena roku 1775. Jičínské Muzejní noviny č.1/2005 uvádějí již rok 1730. V přední části soklu po téměř celé ploše je v odsazeném rámci vytesaný latinský text, který v překladu zní : V pokoře své věnuje ke cti Jana Nepomuckého zbožný lid Úlibický. I samotná levá ruka světce u předmětné sochy, která je položená roztaženými prsty na hrudi, vyjadřuje gesto pokory. Úlibická socha sv.Jana Nepomuckého byla několikrát opravována. Úlibická kronika uvádí opravu sochy a balustrády z pískovcových kuželek kolem sochy po povodni v roce 1936, restauroval sochař Stuchlík z Jičína. Podstavec sochy však již byl restaurován roku 1928. V roce 1963 a to 29.10.1963 byla předmětná socha zapsána do seznamu nemovitých kulturních památek pod číslem 1422. Dále v roce 1994 proběhla restaurace sochy a balustrády akademickým sochařem Jaroslavem Kerelem a při sjezdu rodáků byla slavnostně odhalena a děkanem P.Josefem Němcem z Jičína vysvěcena. Před nedávnem ruce nenechavého zloděje zcizily mnohé pískovcové kuželky z balustrády okolo sochy světce a nyní zásluhou a nákladem Obce Úlibic byly do balustrády z větší části osazeny kuželky nové. Pokud si pak v krátkosti připomeneme životní osudy tohoto našeho světce, který byl též vroucím mariánským ctitelem a často jako poutník putoval z Prahy na mariánské poutní místo do Staré Boleslavi, tak je nám známo, že se narodil okolo roku 1345 jako syn rychtáře Velflína v cisterciácké obci Pomuk ( dnes Nepomuk) v jihozápadních Čechách na svahu Zelené hory. Na obzoru dějin se Jan Nepomucký objevuje ( jak píše prof.Jaroslav Kadlec v I.dílu svého Přehledu českých církevních dějin) ve skrovném postavení klerika – písaře v kanceláři pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimě, k jehož dvoru a stolu příslušel. Zastával zde 10 let úřad císařského notáře. Následující desetiletí byl farářem u sv. Havla na Starém Městě v Praze a zároveň oltářníkem ve Vlašimské kapli Svatovítské katedrály. nakonec mu přibyl ještě kanonikát v kostele sv.Jiljí na Starém Městě v Praze. Tehdy také byl nejspíše vysvěcen na kněze. Již v čase notářského působení, kdy zapisoval významná jednání ohledně obsazování far, kostelů, majetkoprávní změny, disciplinární řízení, asi pocítil mezery v právním vzdělání a dal se tedy zapsat na právnickou fakultu v Praze, kde dosáhl. roku 1381 hodnosti bakaláře. Pak si na výtečném svatohavelském obročí zajistil zástupce a vydal se na tehdy nejrenomovanější fakultu práv v Evropě a to do Padovy v Itálii, kde setrval pět let a roku 1387 se stal doktorem církevního práva. O jeho schopnostech svědčí, že byl za studií v Padově, jak píše prof. Jaroslav Kadlec, zvolen roku 1386 rektorem zaalpských studentů. Po návratu do vlasti byl jmenován kanovníkem vyšehradským a arcijáhnem žateckým ( zde spravoval pět děkanátů) a posléze jej arcibiskup pražský Jan z Jenštejna ustanovil roku 1389 svým generálním vikářem t.j. slovy dnešní doby náměstkem v majetkových a personálních věcech. Byl to projev důvěry, které se Jan Nepomucký ukázal hodný. Neměl to však ve své funkci generálního vikáře lehké. Jak píše náš známý historik nynější doby Vít Vlnas ve své knize o tomto světci, měl sv. Jan Nepomucký v tehdejší době co napravovat , neboť panovaly nepořádky mezi kněžstvem i ve světské sféře. Příčinou mučednické smrti sv.Jana Nepomuckého se stal konflikt mezi králem Václavem IV. a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Obě strany zápolily v obsazování far. Jan z Jenštejna odkládal korunovaci druhé Václavovy manželky Žofie, předložil obsáhlou stížnost o sporných otázkách a ujímal se při pronásledováních pokřtěných Židů. Václav IV. si tedy usmyslil, že vytvoří další biskupství v Čechách, aby oslabil vliv pražského arcibiskupa. Vhodný objekt našel v západních Čechách v klášteře v Kladrubech, kde chtěl po smrti stařičkého opata Racka povýšit tento církevní objekt na biskupství a obsadit ho některým ze svých příznivců. Mniši však po smrti opata Racka rázem zvolili za opata ze svého středu mnicha Olena a tuto volbu ihned arcibiskup prostřednictvím svého generálního vikáře Jana Nepomuckého potvrdil. To krále rozlítilo a předvolal arcibiskupa a jeho úředníky. Nakonec byli zatčeni : generální vikář Jan Nepomucký, oficiál ( t.j. předseda círk.soudu) Mikuláš Puchník a mělnický probošt Václav Knobloch. Arcibiskup se vyhnul královu hněvu útěkem z Prahy. Výslech círk.hodnostářů probíhal nejprve na Hradě, pak na Staroměstské radnici, kde byla mučírna. Jan Nepomucký a Mikuláš Puchník byli natahováni na skřipec a páleni loučemi na bocích. Nasazování palečnice ( vizte výstavu na Kuňce u Pardubic), nástroje svírajícího prsty na rukou a na nohou, užil král jen u Jana Nepomuckého. Samotného mučení se zúčastnil i sám král, posedlý vztekem. Nakonec byl Jan Nepomucký svázán a vhozen do Vltavy z Karlova mostu 20.3.1393. Jeho tělo nalezli po měsíci rybáři nedaleko Karlova mostu po proudu a byl pohřben na blízkém hřbitově. V dalším století zveřejnil profesor Vídeňské univerzity a člen basilejského koncilu Tomáš Ebendorfer, že se roku 1433 v Praze dozvěděl, že Jan Nepomucký byl utracen proto, že nebyl ochoten prozradit, z čeho se zpovídala královna Žofie. Tělo Jana Nepomuckého bylo roku 1396 přeneseno do Svatovítské katedrály, kde mu roku 1736 byl zřízen nádherný stříbrný náhrobek s oltářem od Josefa Emanuela Fischera z Erlachu o váze 1500 kg. Sv. Janu Nepomuckému je u nás ve vlasti zasvěceno mnoho chrámů ( např. v Praze Na skalce a na Hradčanech, na Zelené Hoře u Ždáru nad Sázavou aj.) a soch ( na Karlově mostě od Jana Brokoffa) Ve filmu Nejznámější z Čechů představil náš současný kněz – jezuita a historik P.Miroslav Herold sv.Jana Nepomuckého jako mezinárodního světce, s jehož sochami se též setkáváme na mostech, v obcích a městech v Itálii, Rakousku, Německu a jinde po celém světě. Mosty se sochou světce spojují vždy dva břehy řeky či potoka. Ať tedy stavíme mosty porozumění a důvěry mezi sebou a druhými a co nejvíce tomu napomáhejme v našich obcích, církvích a celém národě. Berme si přiklad od našeho světce z jeho přesného a poctivého plnění povinností a vyhýbejme se pomluvám. A k tomu též prosme našeho patrona české země sv. Jana Nepomuckého: Svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi Čechy ruku a chraň nás svou mocnou přímluvou u Boha. Amen. Promluva v kostele v Úlibicích dne 18.10.2014 o významných Mariánských poutních místech v Královéhradecké diecézi Milí bratři a sestry , přátelé měsíc říjen je zasvěcen Panně Marii, Královně posvátného růžence. Korálky růžence nám v podzimní přírodě připomínají kuličky jeřabin. Básník zadumaných jižních Čech Ladislav Stehlík to vyjádřil v básni věnované Velhartické Madoně následovně: Korouhve jeřabin cesty Ti připravily. Pod nimi šel můj stín za tebou jednu chvíli. U kliky kostelní nesmělá váhá ruka – sýkorka písně své na úl Tvé přízně ťuká, ó jen ji vyslechni těch vrchů jasná Paní, k ráji veď naše dny, stůj při nás do skonání ! Matku Boží rovněž oslavují další básníci, hudebníci, literáti a umělci různých dob a stylů. Básník Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny , jehož manželka pocházela z Jičína, opěvuje ve své básni sochu P.Marie na Jičínském Valdštejnově náměstí slovy: Usměj se na mě svatá socho Panny zpod svých zlatých řas.... Historik a jezuita P.Bohuslav Balbín ve svém díle Epitome rérum Bohemicárum t.j. Rozmanitosti království Českého píše: P.Maria byla milá Čechům, Čechové byli milí Panně Marii. A kdo by neznal Schubertovo a Gudonovo Ave Maria ?? Rád jako student gymnázia vzpomínám na dvě chmelové brigády na Lounsku, kde jsem měl možnost poznat krásné poutní místo zasvěcené Nanebevzetí Panny Marie ( svátek 15.srpna) v Dolním Ročově ( Litoměřická diecéze, vikariát Lounský), krásný barokní chrám od Kryštofa Kiliána Dienzenhofera, o kterém a o přilehlém klášteře Augustiniánů píše římskokatolický kněz , klecanský kaplánek Václav Beneš Třebízský v jedné ze svých povídek Petr Obrovec. Chrám P.Marie v Dolním Ročově se nachází v malebném údolí, obklopený lesy. V přilehlém klášteře augustiniánů byla dětská psychiatrická léčebna, kde před rokem 1989 sloužily řádové sestry voršilky. Poutní kostel nechal vystavět Albrecht z Kolovrat a rod Kolovratů ( jejich potomci vlastní zámek Rychnov nad Kněžnou) má v tomto kostele před oltářem hrobku. Nad hlavním oltářem ve skleněné schráně se nachází milostná soška Panny Mari, k níž se o pouti vznáší zpěv tzv. Ročovského Zdrávasu s refrémem: Královno nebeská vždy při nás stůj, Matičko Ročovská, pros za lid svůj !! I v naší královéhradecké diecézi se nacházejí významná poutní místa zasvěcená Panně Marii: 1) Neratov u Rokytnice v Orlických horách – chrám Nanebevzetí P.Marie - legenda vypráví, že na poč.60.let 17.stol. se zdál rokytnickému faráři Kryštofu Florianu Blažeji Drickovi sen o P.Marii, která jej požádala, aby nechal zhotovit její sochu. Farář ji nechal vyřezat a krátce po velkém požáru v Rokytnici v Orl.horách byla socha v procesí 15.8.1661 přenesena z Rokytnice do Neratova a umístěna na oltáři kostelíka v Neratově. V září 1661 došlo k zázračnému uzdravení těžce nemocné ženy neratovského sedláka a svatostánek se stal vyhledávaným místem poutníků z Čech a z Kladska. Kostelík byl přestavěn na větší kamenný kostel, z nějž zbyl dodnes původní presbytář ( kněžiště), sloužící jako hřbitovní kaple ve svahu. Ani kamenný kostel však nestačil, a tak byla roku 1723 zahájena stavba velkého poutního kostela nanebevzetí P.Marie,který byl vysvěcen r.1733. Po 2.světové válce r.1945 si opilí rudoarmějci vybrali za terč věžičku chrámu a zamířili na ní pancéřovou pěst. Zasáhli ji, střecha vzplála a zvon i hodinový stroj se v žáru roztavily. Obyvatelé opravili provizorně střechu, dílo však nebylo vzhledem k jejich odsunu dokončeno a kostel chátral. Před demoličním výměrem r.1973 zachránili kostel památkáři, ale dále se rozpadal. O znovuzrození kostela se po r.1989 zasloužil Mons.Josef Suchár, který založil Sdružení Neratov a začal kostel opravovat. Díky skleněnému stropu kostela jsou poutníci schováni v bezpečném objetí chrámu a vzhlížejí přitom přímo k nebi. Architekt chrámu není znám, bývá za něj považován Giovanni Alliprandi, či dokonce sám Jan Blažej Santini Aichel. Barokní kostel má netradiční orientaci, místo z východu na západ směřuje ze severu na jih a díky tomu sluneční světlo dopadá na Boží hod vánoční přímo na hlavní oltář. 2) Rokole u Nového Města nad Metují - název od rokle , kde zabloudila dívenka, která se tak vroucně modlila k P.Marii, že ze země vytryskl pramen. P.Maria se dívce zjevila a vyvedla ji z lesa ven. Pramen nikdy nevysychal a uzdravil slepého syna místního lesníka z Nového Hrádku. Vděčný otec postavil nad pramenem dřevěnou kapličku, která byla ro.1859 nahrazena zděnou, vysvěcenou na svátek Nanebevzetí P.Marie( 15.8). Roku 1860 do ní malíř Klemens z Hradce Králové namaloval obraz P. Marie Královny s Ježíškem na klíně, uctívaný jako P.Maria Rokolská ( s přívlastkem Trůnící, což je jeden z nejstarších typů vyobrazení P.Marie) Roku 1871 byl vedle kaple vztyčen sloup se zasklenou soškou Bohorodičky, ke které se začaly pořádat poutě. Pro poutníky byl postaven hostinec a otevřeny krámky. Továrník František Přibyl z Nového Města nad Metují vystavěl nad kapličkou na svém pozemku roku 1930 pseudogotický kostel P.Marie Rokolské, který byl však vysvěcen po 2.světové válce 19.8.1945 a jeho syn Otakar jej daroval římskokatolické církvi k bohoslužebným účelům. Křížová cesta v Rokoli je z roku 1874, u kostela pak stojí dřevěná stavba nazývaná Loreta, jejíž otevřený ochoz chrání obrazy Sedmi bolestí P. Marie od neznámého lidového malíře. R.1997 byla v Rokoli postavena a posvěcena první schonstattská kaplička v Čechách ( je 143 kopií kapličky v německém Schonstattu), u které byl r.2000postaven provinční dům Schonstattských sester. Schonstattské hnutí bylo založeno roku 1914 P.Josefem Kenttnichem , zaměřuje se na úsilí o nábožensko – mravní obrodu církve a celé společnosti v duchu evangelia. 3) Malé Svatoňovice – poutní svatyně Panny Marie Sedmiradostné do této poutní svatyně P. Marie Sedmiradostné ( kromě Polských Vambeřic) putovala v době, kdy panství vlastnila kněžna Kateřina Zaháňská také babička s Barunkou, jak to popisuje Božena Němcová ve své knize Babička: „ S večerem došli poutníci k Svatoňovicům, před městečkem se zastavili,ženské se obuly, upravily si trochu šat a teprve šly do městečka.nejprv se šlo pod kostel k studánce, která vytéká sedmi prameny zpod stromu, na němž obraz P. Marie. U té studánky poutníci kleknou, modlíce se, pak se každý z pramene napije a třikrát přetře oči a líce.Ta čistá, studená voda je voda zázračná, jejíž moci tisíce lidu zdraví svoje děkuje.“ V Malých Svatoňovicích se též narodil spisovatel Karel Čapek , jehož otec pracoval jako lékař v místních lázních. V době, kdy pozemky okolo studánky vlastnil sedlák Václav Šrejber, rostla nad studánkou krásná třešeň, která však roku 1709 nepřečkala zimu a uschla.Sedlák Šrejber si nechal u Jana Karáska z Odolova vyřezat sošku P. Marie, kterou dal nejprve do výklenku nad vraty a pak ji pověsil na suchou třešeň. Pět dní nato 1.11.1715 se u studánky po oplachování vodou uzdravil chromý člověk, trpící epilepsií. Sedm let byla třešeň suchá, avšak v červnu 1716 se zazelenala na sedmi větvích, rozkvetla a koncem září dozrály její třešně. Roku 1732 majitelka panství kněžna Anna M.Viktoria Piccolomini de Arragona dala nad uzdravujícím pramenem postavit kapli, nazývanou Studánka, další rok začala stavba poutního kostela, jenž byl dokončen a vysvěcen roku 1734 a na oltář kostela P.Marie Sedmiradostné byla s úctou přenesena soška Matky Boží. V letech 1830 až 1832 byl kostel přestavěn a rozšířen. Na kopci nad kostelem vyrostlo r.1892 sedm kapliček Sedmi radostí P.Marie a o rok později v tomto Mariánském sadu bylo postaveno 14 zastavení křížové cesty. 4) Hora Matky Boží u Králík – zdaleka viditelný poutní areál s klášterem na Lysé hoře, ke kterému vede z Králík strmá křížová cesta s kapličkami. Vznik tohoto poutního místa je spojen s královéhradeckým biskupem Tobiášem Janem Beckrem z Králík, který v době třicetileté války putoval z Králík na Lysou horu v procesí dětí, zpívajících mariánské písně, a přitom si umínil, že až vyroste, postaví na této hoře kostel. V dospělosti se stal svatovítským kanovníkem, pak královéhradeckým biskupem a svůj slib splnil. Poutní kostel na Hoře Matky Boží byl vysvěcen 21.8.1700, poté začala stavba kláštera, do kterého biskup Becker pozval řád Servitů – služebníků P.Marie, kteří potom areálu sloužili od roku 1710 a klášter jako jeden z mála přežil Josefinské reformy. Biskup Tobiáš Becker věnoval kostelu obraz P.marie Sněžné, který si doslova vyprosil od hraběnky Putzardové ze Slatiňan u Chrudimi, kde působil jako vychovatel jejích vnuků. Obraz dostal čestné místo na hlavním oltáři. Roku 1883 servity v péči o kostel a klášter vystřídali redemptoristé. Kostel s klášterem se po požáru v roce 1846 zaskvěl znova v plné kráse. V roce 1850 byl poblíž kláštera vystavěn poutní dům. Roku 1950 nastala Akce K , klášter byl uzavřen a pro svoji odlehlost sloužil jako internační klášter pro řeholníky, které v 60.letech vystřídaly sestry Neposkvrněného Početí P.Marie, mající zde v izolaci dožít. Poutníkům jsou přístupny ambity se 4 kaplemi, 42 obrazy světců, mučedníků a kajícníků a se 14 obrazy křížové cesty. Z ambitů ústí dveře na Nádvoří poutníků, kde uprostřed stojí kaple Svatých schodů ( t.j. kopie schodů, po kterých stoupal zbičovaný Ježíš k Pilátu Pontskému) 5) Chloumek u Luže - chrám P.Marie Pomocnice ( pouť okurková, třešnová, švestková) – poutní místo založila zbožná hraběnka Marie Maxmiliána Eva Hýzrlová z Chodů a Košumberka ( její otec Florián Dětřich Žďárský ze Žďáru založil poutní místo Hájek u Prahy), která od svého bratra obdržela milostný obraz P.Marie Pasovské, kopii obrazu od Lucase Cranacha z Insbrucku.Obraz hraběnka uložila nejprve v kapli na hradě Košumberku, později pro velký zájem lidu nechala vystavět pro obraz na kopci zvaném Chloumek poutní kapli s ambitem, osmi kaplemi a schodištěm, což bylo vysvěceno 8.9.1669. Jelikož poutní areál nestačil, hraběnka se pustila do jeho rozšíření a budování nového chrámu podle návrhu italského stavitele Bernarda Minelliho,dokončení se však nedožila , + r.1690. Hrad Košumberk a dvorec na Chloumku s poutním areálem a veškerý další majetek odkázala jezuitskému řádu. To se však nelíbilo její rodině a příbuzní se s jezuity soudili , nicméně soudní spor prohráli. Hlavním autorem výzdoby nového chrámu byl řezbář Jiří František Pacák, obrazová díla pocházejí z dílny Jana Jiřího Heinsche, následníka Škréty. Milostný obraz P. Marie Pasovské byl do nového chrámu přenesen r.1696, zcela dokončen byl chrám až na počátku 18 století. tento jednolodní chrám s bočními kaplemi, emporami a dvěma věžemi v průčelí představuje typickou českou jezuitskou stavbu, Jezuité chrám spravovali do roku 1773, kdy byl jejich řád zrušen, pak toto poutní místo připadlo Farnosti Luže. Skončili jsme dnešní putování po významných Mariánských poutních místech v naší diecézi, kde je však i mnoho dalších menších – drobných Mariánských poutních míst, kde poutníci čerpali posilu do všedních dnů každodenního života a útěchu. Složme na její oltář tohoto též mariánského kostela Zvěstování P.Marie v Úlibicích jako poděkování nejznámější modlitbu k Ní – Naši Pomocnici a Ochránkyni : Zdrávas Maria............